Někdy mě dostihne pocit, že jsem až příliš v zajetí bikeparků a trailů. Že jsem nějak zapomněl na podstatu biku jako takového. Na svobodu, nesvázané objevování, toulky krajinou. Na to, jak rád prostě sednu na bike, někam jedu, cestou si užiju nějaké fajn terénní věci, ale taky něco vidím a něco poznám. Něco víc než jen dokola podobnou stezku. Tenhle pocit má jednoduchý lék – prostě nasednout a vyrazit. Pominu teď vrozenou skromnost. Loni v květnu se mi povedlo naordinovat si tenhle lék ve snad nejlepší kvalitě, co si vybavuji. Cílem byla oblast Alpe Cimbra v italském Trentinu.
Jo, to nutkání tam bylo, nepopírám – Trenta zabočit doleva, ale doprava a pokračovat na klasickou trasu. Na Gardu, do Rivy, k jezeru a na traily kolem něj. Jenže ty už znám, to je jedna věc, druhá je, že tam je vždycky spousta lidí, a třetí, že mě to vlastně možná vždycky víc bavilo jinde než tady. Folgaria, do které míříme, je jen kousek. Nakonec to ale využijeme a na Gardu se stejně podíváme. Na kolech. Ale to bych předbíhal.
Proč sem? Co je to ta Alpe Cimbra? Lokalitu definují města čtyři městečka: Folgaria, Lavarone, Lusérn a Vigolana. Když to spojení dáte do překladače, je to prostě pořád Alpe Cimbra. Oblast v Trentinu, která pro mě vždycky byla zárukou příjemných zážitků. Příroda, lidi, víno, atmosféra, to všechno, co dělá Trentino Trentinem. Hory v námi plánované lokalitě se neženou do přílišných výšek, v blízkém okolí naší základny není žádná dvoutisícovka, vrcholy se příjemně zelenají, jsou porostlé lesy, v nich šumí horské potoky a říčky, čekají jezírka, ale taky pevnosti, co pamatují zlou dobu lidské hlouposti, roztahovačnosti. A co víc, a možná hlavně – Alpe Cimbra ještě stále není turisticky moc objevená, což pro nás byla záruka klidu a pohody. Jet. Něco vidět. Něco poznat. A k tomu samozřejmě taky něco sjet.
Za vojáky
Bydlení jsme si zařídili ve Folgarii, příjemném malém městečku. Už tady nám bylo jasné, že jsme vybrali dobře – žádný turistický šrumec, žádné lodičky, malí psíčci a „jakoturisti“ z promenád, ale vlastně běžný život, do kterého se tak nějak přirozeně vraceli turisti v pohorkách a s batohy po svých túrách v okolních kopcích. Cyklistů jsme moc neviděli.
Vyrazili jsme z domova brzy ráno, přijeli po nějakých 700 km odpoledne. Sice lehce unavení, ale samozřejmě s dobrou náladou. „Dvacku třicku dáme na rozkoukanou.“ Nebyla to ani rozkazovací věta, ani otázka, protože odpověď syna, mého tradičního parťáka na bikových štacích posledních let, jsem beztak znal předem. „Jasně,“ zareagoval na mou prostou a strohou konstatáž. „Jen bych si dal to jejich espresso. Nějak jsem se to naučil.“ Takže jsme si dopřáli to italské espresso a tradá na ty italské kopce. Cestou jsme ještě zavítali do hospůdek, abychom večer šli spláchnout prach z hrdel na jistotu.
Prozkoumávání městečka, které je tak malé, že to byla spíše zábava než utrpení mezi auty, cestou polem, kde rostou golfové jamky a sklízejí se míčky, a pak už stoupání. Dvoutisícovky tu nejsou, ale jsou to stále hory, a ne malé. Stoupání je terénní, zprvu ostřejší, pak pohodovější. Mám tenhle způsob získávání nadmořské výšky rád – dlouho, ale s přiměřeným sklonem, kde se dá chytit a pak i udržet tempo. Nahoře se chytneme hřebene a po šotolině se jí svižně držíme. Potkáváme první tradiční horskou chatu s hospodou a slíbíme si tu někdy kafe a něco na zub. (Nedojde na něj.) Chvíli mizíme v lese, chvíli je krajina otevřená, pak se loučíme s posledními stromy a naskytne se nám krásný výhled na hory, které teď už mají kopcovité tvary a jsou stále lesnaté. Na jednom z nich se tyčí vojenská pevnost, a v ní naše cíl, který tu máme. Příjemně to dává smysl, a tak míříme kupředu.
Proč vojáci?
Folgaria, Lavarone a Lusérn – tato města znamenala na jaře 1916 pro naši armádu vojenskou frontu, kterou se po celý rok bojovalo. Ano, první světová válka. Během těchto bojů se zdejší vojska osvědčila a prokázala svou odvahu a hrdinství. Dnes je to místo, které je v létě rájem cyklistů. O tom bude tento den – o cykloturistice a o vojenských památnících.
